Je lehké být líná...a já ráda výzvy na Blog.cz

Dnes mají v Rakousku svátek, tak jsem doma a vůbec nic důležitého nedělám. Trochu jsem uklízela, protože se u nás minulý týden malovalo, dlouho jsem spala (s pár přestávkama až do oběda v půl 12), přečetla hromadu novin, co naši za posledních pár týdnů nahromadili doma (když opravdu nic nemusím, miluju, když se můžu zahrabat do spousty novin, časopisů a podobně, a číct a číst a číst, no a vzhledem k tomu, že stejnou zálibu má i ségra, tak naši vždy skladují staré noviny až do doby, kdy dojedeme domů a pročteme je) a byla jsem si i zaplavat. Tak jsem si tak seděla s našíma v obýváku a listovala novinama a taťka surfoval po maďarských kanálech v televizi (důvod proč máme satelit - aby taťka mohl koukat na Maďarskou telku:-)), když narazil na přímý přenos mistrovství Evropy v plavání. Tak jsme koukali. Bylo mi z toho trochu smutno, když jsem se dívala, jak jim to všem krásně plave, zatímco já jsem dnes sotva uhrabala dva kiláčky. Docela mě překvapilo vidět tam kolegu z Budapešťského týmu, ve kterém jsem kdysi chvíli plavala. Taky jsem po dlouhé době poslouchala pro změnu maďarštinu a jediné, co jsem byla schopná chytat bylo pořadí, časy a odkud kdo je. (A sem tam povzbuzování hlasatele, když zrovna vedl Maďar). Jinak už jsem v maďarštině vážbě marná, hrozně často jsem slyšela slovíčko, co mi bylo tak nějak povědomé, ale dokud jsem se nezeptala taťky, tak bych si na význam nevzpomněla. No, bez práce a opakování se holt cizí jazyk zapomíná (to ani nemluvím o tom, že jsem při úklidu našla dopis, co jsem kdysi psala maďarské kamarádce, když jsem se z Budapešti vracela a nerozuměla jsem ani tomu, co jsem pět let zpátky sama napsala:-D)

Jinak dnes jím nezvykle hodně, ale myslím, že to není až tak zlé.

Snídaně: jogurt, pomeranč (následně pokračování ve spánku)

Oběd: půl pizzy

svačina: ovoce - dvě mandarinky, trochu hroznů

večeře: rizoto s kuřecím masem (zítra si ho beru i do práce, tak snad budu jíst slušně:-) Alespoň jedenkrát:-))

Jinak zítra se chystám zase nakráto do Vídně - a pak na víkend do Brna. Zítra plavat určitě nestíhám, musím dohnat to, že jsem v pondělí a v úterý skoro nepracovala a taky mě čekají nějaké cvika. Ale o víkendu mám v plánu tomu plavání zase jednou trochu víc dát a v pondělí konečně vydržet poprvé celý trénink (pokud ho stihnu, protože krátce před ním máme zase poradu:-( ale přinejhorším dojdu trochu později, jít ale určitě chci!)

Hezký večer:-)

O čem je vlastně tenhle blog? Ráda bych napsala, jak jsem plavala… no, plavala. V pátek a v sobotu. Bylo to fajn. Ale v neděli jsem dala přednost zařizování nového pokoje (nové světlo, lampička, poličky, stěhování stávajícího nábytku, úklid…) a na plavání nezbyl čas. Na plánované učení, které jsem chtěla o víkendu zvládnout, bohužel taky ne. Což se mi vymstilo.

V pondělí se mi nějak nepozdávalo, že se spolužáci nějak podezřele šrotí předmět, na který jsem se chtěla právě o víkendu podívat. Tak jsem se zeptala proč. A dozvěděla jsem se, že se v úterý píše test…dokonalá zpráva, když máte před sebou důležitou pracovní poradu, na které musíte být do pěti…trénink poté samozřejmě padl a program na noc byl jasný. Kola, káva (kterou jsem ještě před pár měsíci vůbec nepila:-D), skripta a notebook (na výpočty můžeme používat excel). Nicméně, zázrak se nestal. Seděla jsem nad tím do dvou do rána a šla spát s pocitem, že tomu rozumím. Rozuměla jsem. Jenže jsem ten příklad stejně zkazila. Kvůli pitomé chybě na začátku výpočtu (ne početní, v postupu, což znamená, že nemůžu ani doufat, že by třeba učitel koukal na postup) jsem to tak trochu po… . S čímž se horko těžko smiřuju. Neumím prohrávat a velice těžko nesu neúspěch. No a teď jsem si za celé svoje studium vyžrala první příležitost k tomu nedat zkouškový či zápočtový test. Upřímně, vlastně ani nevím, jak to funguje s opravnými termíny a podobně. Tak nějak jsem doufala, že je tady nebudu muset využít…no, asi si to budu muset zjistit.

Místo dospávání jsem teď byla se dvěma známými v karaoke baru (nezpívala jsem) a v kině na celkem sympatické německé komedii. No a zítra mě čeká zase hlavně pracovní den, budu dohánět pracovní resty z posledních dvou dnů. Do vody se snad dostanu ve čtvrtek. Dnešní jídelníček ani nechtějte vědět (snídaně nebyla, protože jsem byla příliš ospalá, oběd nebyl, protože kolega potřeboval nutně pomoct s jedním problémem a já nestihla menzu, svačina nebyla, protože jsem po testu seděla a hleděla do blba, až dokud jsem nemusela na poradu a k večeři byla čtvrtka pizzy a ovocný koktejl). Jako poučení si beru to, že se o víkendu BUDU MUSET aspoň trochu učit, holt to, že v pátek večer vypnu a znovu zapnu až v pondělí ráno nestačí. Všechno to přes týden prostě nenaženu.

Druhé, důležitější, poučení je, začít pořádně a pravidelně jíst, protože i to mě stresuje a nepotřebuju sebou někde na ulici švihnout, protože jsem si od rána nenašla čas na jídlo. Taky by se hodil pravidelný spánek, ale toho se až na výjimky, jako včerejšek, celkem držím. No a sport. Alespoň jako odreagování, protože chtít teď něco víc by bylo asi naivní.

Jedna lehčí zpráva na závěr, zjistila jsem, že mám akční spolubydlící. V neděli jsme při zařizování pokoje s přítelem měli takové hezké poslechové porno - vedle si to užívali snad půl odpoledne. Vysvětlení pro takovou velkou aktivitu jsem objevila záhy, když jsem potkala spolubydlící s jedním klukem v kuchyni a k tomu zrovna někdo další okupoval sprchu. Záhadu, bylo-li to třetí kluk nebo holka, jsme neodhalili. Ale přiznávám, že mě spolubydlící docela překvapila:-D

Druhý týden byl sportovně neúspěšný. Plavala jsem jen dnes, a mám li být upřímná, plácám se tam, kde jsem byla vloni v lednu. Plave se mi hrozně, nemám rychlost, výdrž, cit pro vodu...chci to změnit, ale...

Já nevím, nechci, aby tohle byl depresivní článek. Nejsem v depresi. Jsem spokojená, jen je toho někdy prostě moc. Věřím, že bude líp, až zvládnu tenhle šílený semestr, až bude němčína lehčí, až budu lepší v programování...Jenže plavat nechci tehdy, chtěla bych už teď. Pomáhá mi to, jak uvolnit třeba stuhlé záda po celodenním sezení, tak si odpočinout psychicky.

A musím přiznat, že to občas nutně potřebuju. Často jsem plná energie, spokojená, veselá. Jenže to tak není vždycky. Ale i pokud mám blbý den a nemám chuť nikam jít, nezbývá, než jít do práce a školy, což znamená v průměru zábavu tak na 10 hodin denně. Někdy jsem nervní ze školy, to když sedím na přednášce a celou dobu nejsem schopná pochopit skoro nic z toho, co tam učitel vysvětluje, i když jsem myslela, že zrovna ten předmět bude v pohodě. Nebo třeba když po měsíci práce na projektu objevím v den, kdy jsem chtěla napsat šéfovi, že mám hotovo, že je tam celkem slušná spousta dat, o kterých jsem do té doby nevěděla. Někdy se pokazí škola i tak, že se nám rozpadne pracovní skupinka - na jedno cviko jsme měli skupinku čtyř lidí, po měsíci se jeden rozhodl, že tohle nemá zapotřebí a vrátil se do Německa (šel studovat do Vídně kvůli trochu jinému zaměření, jinak byl z Mnichova) a další holka prakticky ještě nic neudělala a ve škole se skoro neobjevuje. Tak makáme ve dvou, i když aspoň ta druhá holka je fajn. První úkol jsme posílaly sice skoro o půlnoci, ale ještě v ten správný den.

Občas je prostě problém v tom, že je toho moc, že přes týden nemám kdy vypnout. Že práce je víc než času a ani pořádně nemám kdy být líná, když na mě taková nálada přijde. A taky, že při tom všem jsem ve Vídni v podstatě sama. Ať jsem nervní z čehokoliv - z práce, školy, nebo třeba toho plavání, nemám se tam moc komu svěřit. S jednou holkou chodím jednou za čas na tandem - ale scházíme se více méně kvůli jazykům, nejsme kamarádky, s druhou si sice rozumím výrazně víc, ale ta pravá kamarádka to taky není. Takové štěstí jako kdysi v Budapešti nemám, tam jsem měla kamaráda, který se mnou klidně protelefonoval noc, když jsem se dozvěděla, že mi doma školský úřad zavrhl původně schválenou variantu a najednou není jisté, za jakých podmínek se budu moct vrátit na českou školu. Chybí mi lidi doma, i když i tam občas unavuje slyšet ze všech stran, jaké mám s prací v Rakousku štěstí, jak to musí být super, jak se mám. Já vím, že mám štěstí, a zatraceně velké, jenže když to člověk slyší od všech, je to už trochu na hlavu. A hlavně občas zamrzí slyšet od lidí, kteří jsou mi i celkem blízcí a od kterých bych to nečekala, že jsem "zlaté dítě", a že si rozhodně "zrovna já nemám na co stěžovat". Jo, mám rodiče, co mě ve všem (i finančně) podpoří a mám dobrou práci, kterou jsem ani nemusela hledat, ale to neznamená, že toho občas taky nemám až kamsi a že nemám chuť se vším praštit a místo večerní dávky německé gramatiky a ranního vstávání do práce se jít střískat punčem a další den spát do oběda. Jenže to bych pak taky to, co mám, mít nemusela (a vzhledem k tomu, že mí rodiče jsou stejní perfekcionisti jako já, nejsem si ani jistá, jakou finanční podporu bych měla třeba co se týče toho punče:-D).

Původně ten článek neměl být tak depresivní. Jen byl dnešek až příliš dlouhý den na závěr náročného týdne, což po návratu odnesl horší náladou přítel. Nepohádali jsme se, ale fajn večer to rozhodně nebyl, i když jsem se na něj hodně těšila. Tak mám potřebu se někam svěřit...no a když nevím komu, udělám nejšílenější věc - napíšu to na net, kde si to může přečíst úplně každý...Bude zase líp, zřejmě se jen potřebuju konečně pořádně vyspat, a aspoň na chvíli přestat myslet na školu a nový projekt, na kterém budu začínat v pondělí a u kterého si nejsem ani trochu jistá, jestli na něj vůbec mám. Což by se snad o víkendu mohlo podařit.

Nicméně plavala jsem jen dnes, mám to ale v plánu oba víkendové dny (na zítra jsem už i domluvená s kamarádkou, aby nbylo tak lehké couvnout). Bude líp. Bude muset.

Hezký víkend:-)